Otázka která pronásleduje každého hudebníka

Zamysleli jste se někdy nad tím, s jakou otázkou jde hudebník k publiku (na koncert)? Co se potřebuje dozvědět? Po jaké odpovědi tak zoufale touží?

Od počátku svého vzdělávání se hudebníci učí, že úspěch jejich hraní je měřen spokojeností ostatních - od učitelů a rodičů až po publikum a porotu soutěží. Toto vnější uznání se stává měřítkem jejich umělecké hodnoty: pocitem, že jsou cenní, když se vystoupení setkává s kladnými ohlasy, ale samozřejmě to platí i naopak.

Hudebník je od mládí naučen vnímat svoji hodnotu tímto způsobem a v dospělosti tento přístup nadále uplatňuje. A tak ho nejistota z toho, jaká bude odpověď na jeho otázku vede k trémě a neustálému napětí: "Zvládnu to i dnes? Podaří se mi získat ocenění?"

Když se hudebník obrací na publikum s otázkou o své hodnotě, riskuje, že se stane závislým na jejich soudu, což může omezit jeho uměleckou svobodu. Mnoho hudebníků se bojí publika, protože tím, že do jeho rukou vkládají moc ocenit nebo neocenit jejich umění, se vystavují riziku odmítnutí. 

Ale co když jeho vysvědčením není spokojenost publika, ale je to celé úplně jinak?

Falešný pramen

Hraje-li hudebník s cílem najít vlastní potvrzení skrze reakce publika, zůstává ve stálém stavu pochybností. Skutečnou odpověď, kterou hledá, mu však posluchači nikdy nemohou dát, a to je i důvod, proč má hudebník pořád žízeň, i když pije ze studny úspěchu. Proč tedy tou vodou nedokáže svoji tužbu uhasit?

Protože to není v té studni, tam to nenajde. Potřebuje se začít dívat jinak na svojí hudbu, vydat se na cestu hudebního dobrodružství, objevování sebe sama. Ale ne za účelem získání slávy, ale k zachování své hudební duše. Tato cesta ho může osvobodit a dovést k pravé autenticitě a upřímnosti jak k sobě, tak k jeho posluchačům.

Odpovědí je vyšší vize

Hudebníkův úkol je objevit vizi, která jde daleko za hranice jeho individuálního úsilí o dokonalost a uznání. Tato vize by měla reflektovat hlubší poselství jeho hudby, důvod, proč tráví hodiny cvičením a proč vůbec stojí na pódiu. Co chce svým posluchačům skrze svou hudbu říct? Co chce ze své duše předat?

Historie nám ukazuje, že velcí skladatelé jako J.S. Bach nebo Beethoven měli své vize, které šly daleko za rámec povrchního uznání. Bachova hudba byla jeho cestou k oslavě a spojení s Bohem, zatímco Beethoven se svými skladbami snažil provokovat a inspirovat společnost k hlubšímu uvažování. Jejich díla jsou nezapomenutelná, protože přesahují osobní úspěch a odhalují hlubší smysl a poselství.

Existovali i hudebníci, kteří viděli v hudbě primárně nástroj k dosažení slávy a zisku. Pro tyto umělce bylo důležité použít svůj talent k zajištění osobního úspěchu. Často se obraceli k publiku s otázkou, jak se jim zalíbit, jak hrát a tvořit aby z něj necítili strach a nejistotu. Hlavním cílem pro tyto umělce bylo přežít, nebrat si žádná rizika a tvořit hudbu, která odpovídá vkusu společnosti, používajíc svůj talent výhradně k vlastnímu užitku.

Stal se ze mě žoldák

Při psaní tohoto článku jsem přemýšlel, jak to bylo se mnou a mou vizí. Vždycky jsem ji vnímal a šel za ní? Po skončení studií jsme s kamarády založili kapelu, měli vizi inovovat a překračovat umělecké hranice. Vše se nám dařilo a bavilo nás to. Jenže po čase jsme si všimli, že publiku se víc líbí ne naše experimentální tvorba, ale tradiční převzaté skladby.

Postupem času jsme se tak nevědomky přiklonili k více tradičnímu repertoáru. A tak jsme se ztratili v honbě za obživou a zapomněli na naše umělecké sny. Z bojovníka za hudební ideály jsem se stal žoldákem, hrajícím to, co lidé chtějí slyšet, ne to, co bych chtěl hrát. Toto hraní mě už tak nebavilo, a abych si to sám před sebou nemusel přiznat, tak jsem začal to, jak si to užívám, předstírat. Fasáda radosti z hraní se stala mým vězením, dokud jsem se nerozhodl být na pódiu opravdu upřímný. Ukázat před publikem svou pravou tvář – tu unavenou, plnou obav a strachů. Tento krok mi přinesl nejen úlevu, ale také mi umožnil znovu a jinak začít hledat svojí vizi.

Když jde o něco víc   

Hudebník, aby neztratil svou cestu, musí žít své poslání a svou vizi. Ta může zahrnovat i starost o rodinu, dům nebo auto, ale neměla by být koncovým cílem; vize by měla být nadřazená. To znamená, že můžeme hrát za peníze nebo pro radost druhých, ale nikoli jako hlavní motivaci. Hlavní cíl by měl být vyšší. Když hudebník najde svouopravdovou vizi, všechno, co dělá, slouží tomuto vyššímu účelu a on cítí, že jeho hraní a cvičení má smysl.

Pro hudebníka s vlastní vizí se pozornost k notám, dynamice a frázování stává součástí většího obrázku, který celé jeho umělecké snažení naplňuje smyslem. Obavy z chybné noty se rozplynou, neboť hlavním posláním neníbezchybnost, ale sdělení něčeho mnohem většího. Tento přístup mu umožňuje pustit se ze sevření snahy o naprostou dokonalost, neboť dokonalost slouží jako prostředek, nikoli jako cíl. A tak se otázka, kterou si kladl před svým publikem, stává zbytečnou.

Podstatné je, aby vize pramenila z hloubky hudebníkova srdce a byla pravdivá. Takový hudebník má co nabídnout,protože přináší na pódium něco, co sám hluboce prožívá a chce se o to podělit s ostatními. Tento proces však nebude účinný, pokud je hudebník svázán obavami a strachy, což narušuje schopnost předat svou vizi publiku. Vzniká nesoulad mezi tím, co hudebník cítí a co chce vyjádřit, což opět vyvolává onu starou otázku: "Líbí se vám, jak hraji? Jsem pro vás dost dobrý?"

Strach, že neuspěji

Chci vás motivovat k tomu, abyste ve svém hudebním vývoji dbali nejen na technickou dokonalost a interpretaci, ale také na udržení vnitřní rovnováhy. Strach z neúspěchu a tréma nám často berou energii jít směrem, který cítíme, že je správný.

Pokud byste chtěli prozkoumat metody, jak překonat tyto bariéry, rád vám nabídnu svou podporu a zkušenosti. S tímto cílem přicházím se sérií webinářů věnovaných i této tématice.