č.1 Jak vzniká tréma

Jak vzniká tréma

Koncertní vystoupení je pro nás extrémně vypjatá situace. Na tento jeden moment jsme se připravovali někdy i několik měsíců. Poctivě jsme cvičili naši skladbu, učili se ji nazpaměť, poslouchali rady našeho učitele, sehrávali ji s klavírem atd. Nyní přichází ten hlavní moment, ten smysl celého našeho snažení. Stojíme před dveřmi koncertního sálu a uvědomujeme si, že máme jen tuto jednu šanci. Když nám to teď nevyjde, možná to ovlivní další naše směřování, naši kariéru.

Vědomy si závažnost celé situace vkládáme do ní všechno naše úsilí. Cítíme bušení srdce, je nám zima, potí se nám ruce, cítíme celkovou slabost a malátnost, máme sucho v krku, chce se nám na záchod, bolí nás břicho ... Abychom to co nejlépe zvládli začínáme se uklidňovat tím, že zlehčujeme celou situaci. Namlouváme si, že to vlastně není až tak důležité, nic se nestane když tam udělám pár chyb, vždyť to dělá každý, hlavně ať to mám co nejdříve za sebou. Pravděpodobně přicházejí povzbuzení i od našeho učitele, kamarády, spolužáky a rodiče. Ti se nás snaží uklidnit slovy jako "ty to zvládneš, jsi přece dobrý, máš talent..." nebo klasické "držíme ti palce" atd. Celé je to sice příjemné, ale nám to nějak moc nepomáhá. 

Když už na nás tréma působí, jakkoli povzbudivé slova nám nedokážou od ní pomoci.

Uvědomujeme si, že nejsme ještě dost dobrý, nemáme to ještě všechno docvičené, víme o pár nejistých místech, bojíme se našeho selhání. "Co když mi to nevyjde a oni uvidí že nejsem tak dobrý?" Nejraději bychom tu nebyli a měli to už za sebou.

Víme, že z toho neunikneme a musíme to absolvovat. Nasadíme naši naučenou hereckou masku sebevědomého a úspěšného hudebníka a takto vstupujeme do sálu. Od tohoto momentu nás v akci drží naše předem připravené návyky, nacvičené modely. Jen díky nim to celé napětí zvládneme a víme co máme dělat. 

Pokud někteří návyk ještě není dostatečně zažitý, často se stává že i přesto, že jsme si to před koncertem uvědomovali ho neuděláme. Například když jsme na naší poslední hodině s učitelem upravovali ještě nové detaily (ty se nestihli ještě zautomatizovat), tak se často stává že je jednoduše nezahraje. Naše vědomí v momentě koncertu to není schopno zachytit. Může se to projevit například i tím, že se zapomeneme naladit s klavírem, nepoklonit se, postavíme se špatným směrem, zapomeneme noty a jiné.

Můj učitel mi vždy přizvukoval že skladbu musím mít nacvičenou na 130%, abych ji na koncertě odehrál alespoň těch 80%. Ohledně začátku skladby to platilo obzvlášť. Ten musel být připraven tak, že kdykoliv "i o půlnoci" ho budu umět zahrát bez chyb. Tyto všechny požadavky byly z jeho strany opodstatněné, neboť při úvodních minutách vystoupení, když na mě působila tréma nejsilnější, jsem fungoval jakoby jen na 50%.

Ale položme si otázku, musí to tak být, je nutné abychom se tak trápili, neexistuje jiná cesta?

Šok a šokové situace

Náš nervový systém je postaven tak, že na ohrožení a překročení hranic reaguje buď konfrontací, nebo útěkem - boj nebo únik. Kterou z těchto možností si vybíráme při našem veřejném vystoupení? Konfrontaci, boj z "nepřátelským publikem" svádět nemůžeme. To je zcela pasivní a čeká jen a jen na naši aktivitu, co nás může ještě více provokovat. Je tu ještě únik, ale uvědomujeme si, že ani ten není možný. Nikdo nás z této situace nedostane, musíme tím projít a snášet následky toho co to způsobí. Nevidíme z toho cestu ven, ani boj ani únik.

Celá tato situace je pro nás šokem - tělo a psychika jsou zmobilizování a čekají jen na to, jak jejich vybijeme. Jediná šance je ale náš hudební výkon. To je ten prostředek jak se té nahromaděné psychické/fyzické energie máme zbavit? Naše tělo a psychika volá po velké akci, po fyzickém výkonu, po útěku, běhu, boji a my na to mám jen tohle fyzicky pasivně vystoupení. Tím pádem se v našem těle odehrává to, čemu se říká šok, trauma, zamrznutí. Stáhneme se dovnitř a oddělíme od této naší energie. Unikáme do světa hudby, který se stává pro nás záchranou. Ztrácíme tak pojem o čase a prostoru, nevnímáme diváky a ani ruchy z okolí. O světě kolem nás nic nevíme. V tomto šokovém stavu automaticky, jako robot odehrajeme náš koncert. Čím více strojově / roboticky jsme se skladbu naučili, tím to bude pro nás jednodušší. 

Abychom ale tuto situaci jako tak zvládli stálo nás to hodně úsilí (neustálé nudné opakování skladby abychom utišili náš strach, zahnali pochybnosti a strojově se jí naučili). Zkuste si sami vzpomenout na své vystoupení. Věděli byste říci něco o tom, co se dělo ve vašem okolí během koncertu, nebo jste byli tak ponořeni do sebe že v ten moment jste nic jiného než vaši hru / výkon nevnímaly?

Skončil se náš koncert a my jsme v rozpacích. Slyšíme potlesk, ale nevíme co si o tom máme myslet. Projevy chval a ocenění totiž nekorespondují s naším vnitřním negativním pocitem. Nerozumíme, jak se jim to mohlo líbit když jsme tam udělali tolik nepřesností a chyb. My sami nemáme ze sebe dobrý pocit a tak ani nedůvěřujeme tím co nás chválí.

My sami se neoceňujeme a neužíváme si své hraní a tak nepřijímáme / nevěříme ani ocenění od druhých. Krásu o které nám druhý říkají nikde nevidíme.

Konečně přichází čas na uvolnění a nějaký ten pohárek na oslavu. Chceme se zbavit toho napětí a zapomenout na to, co jsme prožívali. Ve skutečnosti se ale ničeho nezbavuje, je to jen povrchové, chvilkové uvolnění. Pravda je ta, že tyto traumata si v sobě neustále nosíme a jsou uloženy v našem těle / nervovém systému tak dobře, že si myslíme že tam ani nejsou. 

Bohužel způsob našeho klasického hudebního vzdělávání je tak nastaven, že hudebník aby se mohl stát profesionálem, musí umět zvládnout všechny tyto projevy trémy a šoku. Je to pro něj velká výzva a může na ni zareagovat v zásadě dvěma rozdílnými postoji. Potlačením všech projevů trémy a strachu do podvědomí tak, aby mu nebránily v jeho profesi, nebo cestou seberozvoje přes odhalení příčiny jeho strachů, jejich vyjádřením a objevení zcela nové cesty hudebního vyjádření.