Hudebník v kleci: Jaká je skutečná svoboda v interpretaci?

Co když nás svazují principy minulosti natolik, že už ani nehledáme jiné cesty?
A co když tento přístup nevědomě předáváme dál – svým žákům, dětem, budoucím generacím?

Hudba je jazykem vyjádření, ale jak svobodní v něm opravdu jsme? Pokud je vše, co hrajeme, už předem určeno – notami, stylovostí, tradicí, pravidly interpretace – kde v tom zůstává prostor pro nás samotné?

Klasické hudební vzdělávání nás učí chápat styl, respektovat skladatele, hledat správnou interpretaci. To je bezpochyby důležité a cenné. Ale často tím celý proces končí. Vychováváme interprety děl a myšlenek jiných, aniž bychom jim umožnili najít svůj vlastní hlas.

Hudebník se učí, že jeho role je předávat hudbu co nejvěrněji vůli skladatele. Jeho osobní nápady, kreativita i hudební vyjádření se tak podřizují vnějším pravidlům. Má pocit, že je svobodný, protože si "může dovolit" drobné úpravy v tempu, dynamice nebo frázování. Ale ve skutečnosti se pohybuje jen v rámci hranic, které nikdy nebyly zpochybněny.

Je to skutečná volnost, nebo jen iluze svobody v předem daném prostoru?

Zvíře v kleci si může zvolit, zda půjde doleva nebo doprava, kdy se zastaví nebo kdy se rozběhne. A přesto není svobodné. Celý jeho život závisí na druhých – na tom, co mu kdo přinese, jak se o něj postará. Pokud by bylo náhle vypuštěno do divočiny, cítilo by nejistotu a strach. Neznalo by pravidla přežití ve volném prostoru a pravděpodobně by nebylo schopné se v něm udržet.

Stejně tak hudebník, který nikdy nezažil skutečnou tvůrčí svobodu, může mít pocit, že mimo známé hranice už nic neexistuje. Bojí se vyjadřovat sám za sebe, váhá překračovat zavedené normy a zvyklosti. Jeho mysl je zaplněná pravidly, která mu poskytují jistotu – ale zároveň ho svazují. Jsou jeho bezpečím, ale i jeho klecí. Hezkou, čistou, ale uzavřenou…

Připravit hudebníka na svobodu

Co kdyby hudební školy nebyly jen místem, kde se učíme hrát "správně", ale také prostorem, kde se učíme objevovat sami sebe skrze hudbu?

Myslím si, že hudebník, který odchází ze školy, by neměl být jen dokonalým interpretem, ale i člověkem, který rozumí své vlastní hudební řeči. Měl by mít dovednosti nejen k přesné interpretaci Mozarta nebo Czerného, ale i schopnost vnímat hudbu jako prostor pro sebevyjádření.

Jaké by to bylo, kdybychom vedle cizích myšlenek hledali i své vlastní? Co když to nejcennější v hudbě neleží v perfektní interpretaci minulosti, ale ve svobodě ji vnímat a rozvíjet po svém?

Z mé zkušenosti se studenty i profesionálními hudebníky vím, že největší síla hudby přichází ve chvíli, kdy hrajeme z místa opravdovosti. Když hudebník hraje beze strachu – ne proto, aby naplnil očekávání, ale aby vyjádřil to, co skutečně cítí – v tu chvíli se nestává jen interpretem, ale samotným dílem, které právě vzniká.

Probuzení potenciálu klasické hudby

Nevnímáte to také, že klasická hudba už desítky let přešlapuje na místě? Rozbila harmonii, experimentovala s formou i zvukem, prošla avantgardními cestami, ale stále jako by nenacházela nový směr.

Podobně jako se v zoo díváme na zvíře, které nikdy neokusilo skutečnou svobodu, chodíme i na koncerty, kde hudebník žije v určitém "výběhu". Vidíme Mozarta, Beethovena, ale jen v rámci tradičních zvyklostí – v kleci norem, zápisu a dlouhodobé interpretace.

Co když klíč ke skutečnému posunu neleží v notách, ale v samotném interpretovi? Co když tím, co klasická hudba potřebuje, není další technická nebo kompoziční inovace, ale proměna hudebníka z pouhého interpreta v tvůrce?

Jak z toho ven?

Z tradičního pohledu na orchestr nebo interpretaci se to může zdát nemožné. Jak má interpret najít svou svobodu, když má před sebou noty Mozarta? Klasická hudba na to není připravená – kompozice jsou dokončené, pevně dané a nedávají prostor pro osobní vyjádření.

Jako by se stále předpokládalo, že hudebníci by svou invencí mohli narušit celistvost díla, že by ho "pokazili". Že kdyby dostali prostor, jen by se předváděli, místo aby podpořili společný záměr skladby. Nedůvěra v interprety je hluboce zakořeněná – ale co když je zbytečná?

Z vlastní zkušenosti vím, že to jde jinak. Pro mé Hudební kruhy vytvářím skladby, které jsou z 20 % zkomponované a zbytek nechávám na interpretech. Dávám jim prostor, aby si s hudbou pohráli, aby se přizpůsobili, aby svou inteligencí a kreativitou sami přispěli k tvorbě díla.

A věřte mi, že je to zážitek – nejen pro mě jako skladatele a dirigenta, ale i pro ně. Hudba tak není nikdy definitivně hotová, stále se mění, s každým provedením vzniká znovu a jinak. A právě to je vzrušující – nejen pro diváky, ale hlavně pro samotné interprety. Protože v tu chvíli nejsou jen přehrávači něčího záměru, ale živou součástí hudebního dění.

Nevědí přesně, co budou hrát, neznají předem každý detail. Ale v tom je kouzlo – hudba se rodí teď a tady, v momentě, kdy vzniká propojení mezi interpretem, skladbou a přítomným okamžikem.

Interpret se pohybuje na hranici svobody a určitého omezení. Protože svoboda neznamená anarchii – "hraj si, co chceš". Skutečná svoboda není bezbřehá, ale je provázaná s odpovědností za dílo, s vědomým rozhodnutím být jeho součástí a přispět k němu svým vlastním hlasem.

Je to prostor, kde hudebník má volbu, kde není jen vykonavatelem, ale aktivním spolutvůrcem. Má možnost se projevit, ale zároveň vnímá celek, respektuje strukturu, poslouchá ostatní a reaguje na ně.

A právě v tomto napětí mezi svobodou a řádem, mezi osobním vyjádřením a propojením s celkem, se hudba stává živým, dýchajícím organismem – ne jen přesně naplánovanou rekonstrukcí minulosti, ale autentickým okamžikem, který existuje jen teď a tady.

Volání po opravdové autenticitě

Aby mohla improvizace a aleatorika skutečně vést k hlubokému hudebnímu vyjádření, nesmí zůstat jen "kontrolovaným" prvkem, kde vládne strach ze selhání, obava z chyb a neustálá sebekritika. Místo toho je potřeba vytvořit prostor, kde vládne pocit bezpečí, přijetí a uznání jedinečnosti každého hudebníka.

Je zásadní rozdíl mezi improvizací, která slouží jako ukázka interpretačních dovedností, a improvizací, která vyvěrá z hloubky hudebníkovy duše, z jeho instinktů a potřeby osobního vyjádření. To první je jen výstavní kousek – efektní, ale povrchní. To druhé je pravé umění – syrové, opravdové a jedinečné.

A právě tímto směrem bychom měli směřovat – k autenticitě, ke svobodě projevu, k odvaze odhalit svou hudební intimitu a nebát se být v hudbě sami sebou.

Speciální péče

Hudebník potřebuje stejnou "speciální péči", pokud má postupně přejít z chráněného, přesně vymezeného prostředí do volného prostoru – podobně jako zvíře, které se učí žít ve volné přírodě, poté co strávilo celý život v zajetí.

Pokud je od samého začátku veden k tomu, aby se přizpůsoboval notám, koncepci skladatele či nárokům učitelů, pak mu schází dovednosti, které by mu pomohly vyjádřit vlastní hudební myšlenky a rozvíjet svůj vnitřní hlas.

Aby si mohl dovolit svobodu, potřebuje postupný trénink, prostor pro zkoumání a hlavně podporu při překonávání strachu a budování hudebního sebevědomí.

Určitě existují různé cesty, jak k tomu dojít. Ale můj pohled na to je právě skrze Hudební kruhy. Snažím se, aby byly tím prostorem, který nabízí bezpečné prostředí, kde hudebníci mohou experimentovat, objevovat nové možnosti vyjádření a budovat důvěru v sebe sama.

Nejde o chaos, ale o vědomou cestu, kde se učíme pohybovat mezi svobodou a odpovědností, mezi osobním projevem a vnímáním celku.

Je to přechodová fáze, která pomáhá hudebníkům vyjít z klece, ale zároveň se v divočině neztratit.

Slovo na závěr

Myslím si, že je načase začít objevovat svět i za zdmi naší klece. Věřím, že cesta k této svobodě už započala a je jen na nás, abychom ji rozšířili do škol, koncertních síní a především do srdcí hudebníků i posluchačů.

Pokud má být hudba skutečně živá, nemůže být jen pečlivě nastudovaným divadlem. Někdy může být drsná, jindy hebká, někdy harmonická, jindy plná disonancí. Ale hlavně: bude to hudba osobní, opravdová a unikátní, která vychází z nejhlubší podstaty člověka, jenž se už nemusí bát překročit práh klece.

A to je cesta, kterou vám chci ukázat.

Neříkám, že je snadná. Ano, budete mít strach. Ano, budete se chtít vracet do bezpečí své klece. Ale podle mě právě tam začíná hudba, která má smysl. 🎶

Váš pokojný hudební bojovník

Cyril Kubiš