Tradiční i nové metody práce v hodině

Česká pedagogická tradice má kořeny už v baroku / venkovští kantoři / a je právem předmětem obdivu a touhy po napodobení v evropském i celosvětovém měřítku. Problémem řady českých pedagogů je ale určitá nechuť nalézat a přijímat osvědčené podněty z jiných zemí, omezením může být samozřejmě i nedostatečná jazyková vybavenost. Je to ke škodě vyučujících i žáků, neboť v současné době neexistuje ucelená a všeobecně přijímaná česká metodika hudební teorie v celostátním měřítku. Učí se spíše podle více či méně povedených učebnic a v jejich výběru nacházíme rozdíly i v rámci jedné školy.
Kdo alespoň jednou navštívil vzdělávací workshopy o hudební výchově, narazil, přinejmenším, na dvě významné výukové metody - solmizační metodu Z. Kodályho
a Orff Schulwerk C. Orffa, které se v zahraničí naprosto běžně používají, buď samostatně nebo v kombinaci obou.
Princip relativní solmizace /a s ní spojená tzv. fonogestika/ Z. Kodályho navazuje
na odkaz středověkého skladatele Quida z s Arezza/ a je ideální metodou pro pevnou intonační představu, bezproblémovou schopnost transpozic a vynikající zpěv z listu.
Motto německého skladatele a pedagoga Carla Orffa "Povídej - zapomenu, ukaž - budu si pamatovat, zapoj mě - porozumím" by zase mělo ustavičně prostupovat všemi aktivitami výuky hudební nauky.
Dnes tolik skloňovaný pojem "kreativita" se totiž naplňoval již dříve prostřednictvím tzv. "elementární hudby" Carla Orffa, vycházející z přesvědčení, že každé dítě je hudebně vzdělavatelné. Tento pedagog, stejně jako jeho spolupracovnice Gunild Keetman, kladl důraz na přirozené předpoklady a zájmy každého dítěte a jeho touhy po vlastním uměleckém vyjádření - bez ohledu na věk či talent. Humanistické pojetí výchovy vycházelo z odkazu antiky i významných světových pedagogů minulosti
a zdůrazňovalo celistvost utváření lidské osobnosti pomocí spojení pohybu, hudby
a řeči. Tento pedagogický princip je jako šitý na míru všem současným výukovým tendencím, které kladou důraz na interdisciplinární přesahy mezi jednotlivými předměty a získání tzv. všeobecných kompetencí každého žáka.
Setkáváme se někdy s názorem, že Orff je vlastně jen takové chřestění tamburínou
a bouchání do ozvučných dřívek či bubínku, toto tvrzení ale vyvracejí praktické výzkumy řady odborníků u nás i v zahraničí, kteří se zabývají muzikoterapií či psychoterapií. Ti dokládají každodenní praxí, že právě tyto jednoduché hudební nástroje umožňují prožít principy hudební spontánnosti a tvořivosti nejen zcela neškoleným hráčům, ale pomáhají prožít elementární radost z tvoření i těm, kteří jsou již omezeni určitou instrumentální představivostí.

Autor textu: Rafaela Drgáčová